Podle prastaré legendy existoval kdysi démon, před jehož obrovskou silou se klaněla i samotná nebesa. Jmenoval se Kyubi no Yoko a byl nejmocnějším a nejstrašnějším ze všech. Čtvrtý Hokage, nejmocnější bojovník své doby, za cenu vlastního života démona spoutal a zaklel do těla malého chlapce. Ten chlapec se jmenoval Uzumaki Naruto.
Zánovní seriál Naruto vychází ze stejnojmenné mangy Masashi Kishimoto, jež svou pouť zahájila roku 1999. Fantastický úspěch, který zaznamenala, dal o tři roky později vzniknout jejímu animovanému bratříčkovi. Ten si díky četným fansuberským skupinkám razí cestu nejen napříč éterem, ale i kyberprostorem. Seriál čítá k dnešnímu datu něco málo přes 200 epizod a tento počet se, i díky stále vycházející manze, neustále zvyšuje. Naruto tak patří k jedněm z nejdelších seriálů.
Po úchvatné expozici, zachycující zničení Kyubi no Yoko, se děj přesouvá zhruba o dvanáct let dopředu. Titulního hrdinu zde zastihujeme ještě jako dítě, studenta elitní školy ninjů ve vesnici Konoha. Ve stejné vesnici, před jejímiž branami svedli Čtvrtý Hokage a Kyubi no Yoko svůj osudový duel.
S démonem uvězněným v těle a obklopený příbuznými lidí, které Kyubi připravil o život, strávil Naruto většinu svého života sám, bez matky či otce, vydělený od společnosti, která v něm nikdy nepřestala vidět démona samotného. Naruto se však nikdy nevzdal ve svém úsilí, nikdy nepřestal doufat v lepší zítřky a šel si vždy tvrdohlavě za svým snem, totiž stát se příštím držitelem titulu Hokage. To je jeho cesta životem, jeho cesta ninji. Po úspěšném absolvování přijímacích zkoušek se dostává do značně nesourodého týmu 7, mezi jehož členy patří ještě samotář Uchiha Sasuke, rázná Haruna Sakura a jemuž velí “sensei“ Hatake Kakashi. Jako ninja potom plní Naruto společně se svým týmem všemožné mise, od ochrany důležitých osob až po nejrůznější záchranné operace. Potkává spoustu přátel a ještě více nepřátel. A svému snu je při tom stále blíž...
Pokémonská narativní struktura o cestě jednotlivce za titulem a hrdina, který ji navzdory všem nebezpečím je ochotný podstoupit, ze seriálu na první pohled činí prodejnou krysu, která se zalíbí všem a ještě se při tom slušně napakuje. Nenechte se však odradit délkou ani zmást laciným pozlátkem, samotný obsah je nepoměrně lákavější, než obal napovídá.
Pravda, co do originality, tláská do sebe dějová linie Naruta snad všechny akční série z posledních let (Rurouni Kenshin, Inu Yasha a zejména HunterXHunter), nic to však nemění na tom, že samotný její vývoj a dějová výstavba jsou nesrovnatelně lepší než u výše zmíněných seriálů. Arky, sled epizod spojených jednotnou dějovou linií, jsou vzájemně provázané a navazují jeden na druhý. Až do určité chvíle se prakticky nedočkáte filler epizody, nepodstatné odbočky, která by příběh neposouvala kupředu, a děj uhání stále dál jako splašený vlak. Ano, až do určité chvíle.
Kde je problém? Dokud se seriál drží svojí předlohy, je všechno v nejlepším pořádku. Ďábelské tempo vás nutí se zatajeným dechem vychutnávat tuhle horskou dráhu a nedovolí vám ani na okamžik vydechnout. Ale! Přibližně ve 135. epizodě, těsně po famózním střetnutí Naruta a Sasukeho uskutečněném v Sasuke's Retrieval Ark, se seriál zakousne do ocasu, který patří jeho papírovému bratříčkovi. Mučivé ultimátum, posledním arkem nastolené, se vytrácí kamsi do ztracena. Seriál zahajuje dlouhou pouť nudným vákuem, filler ságou, při jejímž sledování si jen těžko nelze nevybavit dalšího seriálového velikána, kterému něco podobného málem zničilo pověst - Rurouni Kenshin. Nebýt váhy předchozího vyprávění, seriál by se po pár filler epizodách zhroutil sám do sebe. Komerce je zkrátka věc, ovšem byl bych nespravedlivý, kdybych házel špínu pouze na komerční trh, který nicméně jako jediný může za neschopnost tvůrců sérii rázně ukončit. Autoři seriálu totiž dohnali svůj předobraz velice rychle. Tak rychle, že pustit se se stejnou chutí i do druhé části tištěného Naruta (která se odehrává zhruba o dva roky později od posledního arku a která dosud nebyla dokončena), byli by za krátko opět „na suchu“ a museli by znovu sáhnout po nouzovém řešení, tedy filler epizodách. Pokud autorům vydrží jejich předsevzetí sérii v budoucnu opět nakopnout, budiž jim přičteno ke cti, že chtěli nepřirozenému elementu filler epizod pro příště zamezit. Divákům, kteří si nechtějí kazit chuť, však doporučuji sledování v 135. epizodě přerušit a ušetřený čas vyplnit něčím užitečnějším. Zejména hraní squashe se ve světle filler ságy jeví jako nesmírně atraktivní záležitost.
Přehazování hnoje máme tímto za sebou, je na čase vytáhnout na světlo to všechno, jež předchozí řádky vyváží. A že jich není málo. Co číní seriál výjimečným v první řadě, jsou postavy. Není to pouze Naruto se svým celoživotním outsiderstvím, způsobeným stigmatem potenciální hrozby, kterou představuje démon spoutaný v jeho těle. Co do významu, je Narutovým protipólem již zmiňovaný Uchiha Sasuke, poslední přeživší klanu Uchiha, na kterém se před lety krvavě podepsal jeho starší, „sesshoumaruovský“ bratr Itachi. Traumatizován vzpomínkami na smrt svých rodičů, jež nedokázal před svým bratrem ochránit, a vědom si vlastní slabosti, je Sasuke stále častěji lákán „temnou stranou“. Jeho charakter je nejen hnacím motorem celé série - jeho přerod ve zrůdu, zcela pohlcenou touhou po pomstě, je natolik přesvědčivý, až se vám srdce sevře úzkostí. Vedle obou rivalů potom tak trochu neprávem zaniká Sakura, jejíž dívčí přirozenost a živelnost nezměrně trpí pod tíhou událostí, které Naruta a Sasukeho ženou stále víc proti sobě, a bolestně v sobě nalézá něžnou křehkost milující ženy. Ústřední trojlístek doplňuje skvostný Hatake Kakashi, mentor, nezničitelný optimista a především nekonečná studnice sarkastických hlášek a zcela odzbrojujících výmluv. Výčet postav tím však ani zdaleka nekončí, jejich kompletní seznam je ve výsledku téměř omračující. Je navíc velmi sympatické, že početný ansámbl se daří autorům ukočírovat s naprostým přehledem, žádná z postav si pro sebe nemusí krást filmový materiál, protože se jí i tak dostává dostatečné pozornosti. Režisér sice jde s vysvětlováním motivací nekterých postav skutečně na doraz a místy jej lze podezřívat ze snahy o citové vydírání, všechno do sebe ale překvapivě logicky a působivě zapadá.
Uznalého pokyvování hlavou bych se vyvaroval snad jen v případě hlavního záporáka, androgynického slizouna jménem Orochimaru, který je bohužel mírným zklamáním. Scénář mu předepisuje úlohu poněkud schématicky působícího, tlemícího se zloducha, jehož motivace navíc stojí na velmi chatrných základech. Ne, že by to nějakou chvíli nefungovalo - díky nezaměnitelnému chrapláku Wakako Matsumoto si ho přinejmenším nemůžete nevšimnout. Toto ovšem není případ pouze hlavního padoucha, ale v podstatě všech záporáků na jedno použití (Oboro, Kidomaru, Gato), jejichž přítomnost zde v drtivé většině případů slouží jen jako záminka k co nejefektnější akci.
Když už o tom mluvíme, nelze nezmínit souboje, další Narutův vývozní artikl - neuvěřitelně dlouhé, roztahané i na několik desítek(!) epizod a s šachistickým perfekcionismem a důmyslností, s jakou jsou vystavěny, rovněž hravě překonávající vše, co jste doposud viděli. Každý tah je tu součástí dokonale promyšlené strategie a především úsudku, který dovede v soupeřem rozestavěné hrací ploše najít slabinu, využit ji a zvrátit s její pomocí průběh celé bitvy. Kromě Hikaru no Go a částečně i Rurouni Kenshin, neznám seriál, který by mohl Narutovi konkurovat, co do rafinovaného využívání psychologizujících prvků, které určují vývoj samotného souboje. Na působivosti akčních sekvencí nese největší zásluhu zejména střihač, který dovede proměnit v dechberoucí akční jízdu i něco tak zdánlivě banálního, jako je prosté psaní testu. Díky velkorysému rozpočtu potom v následné bitevní vřavě rozpoutávají inbetweeneři něco, co se nebojím nazvat přímo bitevními orgiemi. Postavami praktikované speciální útoky a schopnosti vypadají úchvatně a nejednou se dočkáte i jejich naprosto plynulého, třebaže digitální technikou zhusta podpořeného, zpracování. Elementární techniky se tu míchají s astrální, iluzionistickou nebo transformační magií, zdatnější jedinci potom sází výhradně na své fyzické dovednosti. Při boji nezřídka někdo zemře a jakkoliv má seriál ve zvyku hýřit jásavými barvami, je ve své podstatě neskutečně depresivní. Emoce se na vás valí s razancí přílivové vlny a se stejnou intenzitou vás i zasáhnou, stačí jim být jen trochu přístupný.
Kvalitativně na výši je i hudba, pod níž je podškrábnutý osvědčený Toshio Masuda (Excel Saga). Ten vytvořil hudební kulisu melancholickou, hravou a neuvěřitelně chytlavou. Nápaditým způsobem kombinuje tradiční nástroje s klasickým dravým japonským rockem, aby ve výsledku stanul pozoruhodný hybrid, který se hned tak neoposlouchá a který zvládá podbarvit jak akční výplň, tak čistě intimní momenty. Pompézní Rising Fighting Spirit tu zápasí s nabušeným ústředním motivem, ve vypjatých chvilkách potom seriál vytáhne svůj hlavní trumf, skličující, smutně melodickou a nádhernou Sandess and Sorrow. Seriál dále vystřídá několik openingů a endingů, z nichž za nejpovedenější považuji uřvaný otvírák Haruka Kanata.
Příjem 
